Zpěváci a hudebníci se cítí zneužiti proslovem miliardáře Janečka aneb jak se věhlasný matematik přepočítal

Posledních několik let se stává více méně pravidlem, že trpí-li někdo spasitelským (mesiášským) syndromem, udělá vše pro to, aby své názory prezentoval národu, ať to stojí, co to stojí. Nějak takhle patrně přemýšlel miliardář Karel Janeček, když kupoval Českého slavíka. Oslovit televizní diváky v pátečním hlavním vysílacím čase, se jen tak někomu nepovede.

Každý, kdo trpí výše uvedeným syndromem, je skálopevně přesvědčen, že až národu sdělí své myšlenky, bude okamžitě milován a umístěn na nejvyšší možný piedestal, protože je, podle spasitele, záchrana na dosah (z jeho) ruky. Podpořit Janečkovu pravdu měli „užiteční mouřeníni“ v podobě českých zpěváků a hudebníků, kteří v domnění dobré zábavy a společenské setkání přišli v páteční večer do Hudebního divadla Karlín.

Jak se však již několik hodin po přímém přenosu ukázalo, i matematik Janeček se může „seknout“ ve svém odhadu a z jeho dramatického přednesu se rázem stane provinční nepovedená fraška. Povýšeno na druhou, se proti němu obrátí i ti, jež ho měli podpořit. Tedy zpěváci a hudebníci. Díky sociálním sítím již dnes víme, že mnoho z nich odmítlo být jen „užitečným mouřenínem“ a Janečkovi to dali pěkně sežrat.

Jednou z nich je příkladně Marta Jandova, když na své oficiálním internetovém profilu uvedla: „Půjčila jsem si krásné šaty, pozvala si domů Adélu (vlasy) a Pavla (make up), aby mi to slušelo. Přišel i táta s Alicí, dali jsme si skleničku a pak spolu odjeli do karlínského divadla. Myslela jsem si, že to pan Janeček myslí dobře. S hudbou. Netušila jsem ale, že si Slavíka koupil, aby se v živém přenosu sám zpropagoval. Když začal mluvit o svém algoritmu, myslela jsem si, že je to nějaká sehraná scénka s moderátory. Potom ale začal se svým “prezidentským” proslovem o tom, jak je naše země rozdělena. Musím říct, že nás tím proslovem rozdělil ještě víc. A tím dal i Slavíkovi smrtelnou ránu. Všechny nás zneužil. Nás hudebníky před pódiem, i vás, diváky, před televizní obrazovkou. Teď nemluvím o tom, co bylo součástí proslovu. Mluvím o tom, že se tam postavil jako Spasitel. Jako megaloman a blázen. A jako kandidát na prezidenta, kterým by chtěl být. A to vše pod kabátkem hudebních cen. Je mi nepříjemné, že jsem u toho byla. Zvlášť potom, co jsem se dozvěděla, že jeho spot běžel v každé reklamní pauze. Šli jsme tam s manželem, abychom se pobavili. Abychom pozdravili kamarády a užili si hezký večer. Ne proto, abychom se stali součástí jeho kampaně.“

Další kritická slova zazněla z úst zpěváka Tomáše Kluse: „Viděli jsme koupenou kulturu sloužící budování kultu osobnosti a… A nic. Opravdu vám to nevadilo? Zdůrazňuji, že neřeším obsah sdělení Mecenáše, ale skutečnost, že k tomu, aby se mohl dle svých slov vyjádřit svobodně, zbavil svobody to nejsvobodnější možné - umění a umělce.“ (kráceno redakcí). 

Přidala se také Barbora Šporclová Kodetová: „Odcházeli jsme (s Pavlem Šporclem) rychle a znechuceni.“

Ve zkratce řečeno by mohlo (jako v mnoha jiných případech) platit i zde staré známe přísloví: Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Přičemž vezmeme li toto přísloví jako nahrávku na smeč, lze „zasmečovat: Není všechno zlato, co se třpytí, anebo také: Prázdný sud nejvíce duní.