Syn Pavla Trávníčka čelil posměchu a šikaně. Kdy se dozvěděl, že jeho otcem je slavný herec?

Dabér, režisér a herec Pavel Dytrt je synem dvou slavných rodičů. Zpěvačky, herečky a dabérky Heleny Dytrtové a představitele pohádkových princů Pavla Trávníčka. To, že je legendární herec jeho otec, se však dozvěděl až s nástupem na základní školu.

„Když jsem jezdil na herecké tábory, tak vyšel článek o mé mámě, tátovi a mně a oni se to snažili přede mnou schovávat. Pak stejně přišel jeden z vedoucích a říká: hele ty jsi v novinách. Já jsem tomu nevěřil a plakal,“ svěřil se v pořadu České televize 13. komnata Pavel Dytrt, který bude odvysílán dnes večer (19.10.). Po této konfrontaci s realitou tuto skutečnost vypustil z hlavy. Jenže pouze do doby, než mu ji někdo další opět připomenul. „Bylo mi dvanáct, když přišla spolužačka a řekla mi, že četla článek o mém tátovi,“ vzpomíná Pavel.

Pak už nelenil a začal spřádat plán, jak se s biologickým otcem seznámit. Vyřešil to dopisem, ale trvalo dlouho, než se odhodlal a poslal ho. „Ten dopis mám dodnes a moc dobře si pamatuji, co v něm je,“ svěřil se otec Dytrta Pavel Trávníček. Pak došlo na dojemné setkání, které se neslo v pohodovém duchu. „Táta mě přivítal s otevřenou náručí,“ líčí Pavel junior, kterého s otcem pojí stejný smysl pro humor. O hereckém talentu, který zdědil po obou svých rodičích, ani nemluvě. Už v pěti letech se stal poměrně známou tváří díky reklamě na kečup, za což si vysloužil přezdívku Kečupír. „Už jsem si na to zvykl, ale dřív mi to vadilo,“ netají se Dytrt.

Právě skutečnost, že je syn slavného otce a zároveň je sám celkem populární, mu v dospívání přinesla spoustu těžkých chvil. Někteří spolužáci se mu začali posmívat a po verbálních útocích přišli i ty fyzické. „Dobírali si mě kvůli tomu, že jsem zrzavý, že jsem nejmenší nebo že jsem později měl problematickou pleť,“ vyjmenovává Pavel jakým útokům musel čelit od svých vrstevníků. A lepší to nebylo ani když ukončil základní školu a šel na truhlařinu do Žamberka. „Tam s posměšky pokračovali,“ líčí Dytrt, který poté vystudoval konzervatoř a šel ve stopách svých rodičů.

A jak dnes Pavel hodnotí časy, kdy mu nebylo do smíchu. Dalo mu to něco, nebo pouze vzalo? „Cítím se pevnější, psychicky stabilnější a kdyby přišly nějaké další rány osudu, tak jsem na ně připravený. Alespoň doufám,“ uzavírá svou 13. komnatu.