Dagmar Havlová: Jsem ráda, že období, které jsem prožila po nemocnicích, ve strašným strachu a nespavosti mám za sebou

Dagmar Havlová dokument Tady Havel, slyšíte mě? viděla několikrát, a vždy to v ní vyvolávalo vzpomínky a silné emoce. Po boku Václava Havla prožila věci, které ji vynesly štěstím do nebe, ale zažila také hrozné propady smutku, chmur a depresí.

Osobní život Václava Havla je v dokumentu zobrazen dopodrobna a ukazuje to, co se dělo za zavřenými dveřmi nejen jeho kanceláře, ale i bytu. Do hledáčku kamery se jeho žena Dagmar dostávala poměrně často.

„Nechala jsem tam všechny záběry, kde vypadám strašně, aby lidé viděli, že když byl nemocný…, když už nebyl presidentem... Byla jsem i nepříjemná, protože Václav vlastně pokračoval v tom, co dělal na Hradě. Měli jsme jet do Paříže a oni mu udělali minutovník setkání. To jsem se vzbouřila. Protože už jsem chtěla hrát i divadlo, což on mne podporoval. Už jsme se nechtěla potají žmoulat pod stolem, ale dojít si na vínko, držet se, objímat se a procházet se spolu,“ uvedla bývalá první dáma pro primácký Showtime.

Časosběrný snímek Tady Havel, slyšíte mě? natočil režisér a kameraman Petr Jančárek, který s Havlem točil několik let, a byl s ním v kontaktu prakticky až do konce jeho života. Pro Dagmar Havlovou bylo hodně těžké vidět svého manžela na plátně.  

„Mně to vlastně připomnělo tu dobu šílenou. Ano, byly tam záběry, které nebyly nikde publikované, já jsem o nich nemluvila, nikdo o nich nemluvil. Kdy Václav v Americe dostal malou mozkovou příhodu. Bylo to strašně náročné. Už jsme počítali, že to dopadne fatálně. Zaplať Bůh se z toho dostal, ale hned pokračoval v rychlosti života a v tom pití piva. Nesouhlasila jsem s tím, protože jsem chtěla, aby tu zůstal co nejdéle. Hodně mi chybí a jak se ukazuje, nejenom mě.“

Každou projekci dokumentu Dagmar Havlová požívala jinak. „V té druhé projekci jsem se úplně složila, to pro mne bylo hodně silné. Ale další, to už jsem tam byla s dcerou a vnučkami, tak jsem se na to spíš koukala s takovým… Mne totiž nemohli poznat, jak jsem byla zdevastovaná, protože třeba v té Americe jsem týden nespala,“ uvedla Dagmar Havlová a se smutkem dodala: „Ano, udělali z toho krásný film, ale já jsem tak ráda, že toto období, které jsem prožila po nemocnicích, ve strašným strachu a nespavosti, mám za sebou. Je to smutné, ale je to tak.“