Kvůli jinému kšeftu musela zahrát smrt. Jak to mladá herečka zvládla?

Smrt oblíbených postav v seriálu budí bouřlivé reakce diváků. Tvůrci primáckých seriálů pocítili silnou diváckou odezvu na smrt oblíbené postavy letos na jaře, když v seriálu Sestřičky nechali umřít vrchní sestru Mery v podání Sabiny Laurinové. Teď divákům návazného seriálu 1. MISE připravili smrt další. Pod koly kamionu vyhasl život jedné ze šesti krásných adeptek o místo v elitní vojenské jednotce. Smutný osud nejen pro seriálovou postavu, ale i pro její představitelku Lucii Ducháčkovou (20), která původně měla získat jinou úlohu.

„Moje cesta do seriálu 1. MISE byla vlastně jednoduchá, dostala jsem zprávu z castingové agentury. Původně mě oslovili na jinou roli, tu jsem ale musela odmítnout. Zdálo se, že mi natáčení bude zasahovat do jiných závazků. Později se mi ale ozvali znovu a nabídli tuto roli,“ vysvětluje Lucie Ducháčková, jejíž donedávna neznámou tvář můžeme aktuálně vídat i v jiných seriálech.

Její působení v seriálu 1. MISE v právě uplynulém díle skončilo tragicky. Přestože jako jediná z dvanácti frekventantů, kteří postupně skupinu i seriál opouští, ví, že pro ni není návratu, na projekt vzpomíná ráda. „Natáčení bylo super, byla jsem překvapená z toho, že jsme všichni našli společnou řeč, přestože se nás na jednom místě sešlo hodně mladých. Bylo to moc příjemné, tedy kromě natáčení ve vedrech v plné polní. To pro mě bylo hodně špatné,“ vzpomíná herečka na parné letní dny, kdy musela obléknout těžkou výstroj a svoje krásné kudrnaté vlasy schovat pod přilbu.

Lucie byla ne nejmladší ze všech účastníků 1. MISE. Rozhodně se ale mezi nimi neztratila. Ví, co chce, ví, co nechce, a nebojí se to říct. Stejně jako její seriálová postava Lenka Volfová. „Lenka je ambiciózní holka. Není vyloženě sólistka, ale spoléhá se spíš sama na sebe a snaží se udržet si emoční odstup od práce a od toho, co se v ní děje. Ambici máme společnou a obě o sobě ve vypjatých chvílích pochybujeme. Já si od sebe však nedržím emoční odstup, a ani se o to nesnažím. Kdykoli se něco děje, mám v sobě silnou emoci, potřebuji ji projevit. Je to součást mé psychohygieny. Záleží každopádně na situaci, ne vždy to jde, ne vždy je to akceptovatelné,“ neskrývá sklony k hysterii mladá herečka na počátku kariéry. Přiznává, že ze své první větší pracovní příležitosti se zkušenějšími kolegy měla respekt. Že by ale podlehla šarmu některého z kolegů, to prý nehrozí. „Muži v uniformě jsou hezcí, ale od chvíle, kdy jsem se šíleně zamilovala a mám svého chlapce, nikdo jiný se mi nelíbí. Uniforma neuniforma, vidím jen toho svého. Všichni ostatní mají smůlu,“ směje se zamilovaná studentka pražské konzervatoře, která naplno pocítila dopad koronavirových opatření na studium. Po šesti letech na herecké škole nemohla odmaturovat tak, jak bylo zvykem. „Našemu ročníku byla odepřena možnost maturovat z praktických předmětů – ze zpěvu, z pohybu i z herectví,“ povzdechla si herečka na začátku kariéry.