Kotek a Zedníček spolu ve vaně! Už to nechtějí podruhé zažít

Když se v nočním klubu najde mrtvá žena, důkazy nasvědčují tomu, že zbraň, ze které se střílelo, patří Ivanovi alias Pavlu Zedníčkovi. Einstein v podání Vojty Kotka tak musí přijít s geniálním mozkem a vysekat ho z toho. 

O vyšetřování vraždy se tak zajímá nejen generální inspekce, ale i malí mafiáni, kteří chtějí smrt pomstít. V domě se objeví pomstychtiví gauneři a chtějí si to s Pavlem Zedníčkem vyřídit. 

„Filip Koenig vymyslel skvělou únikovou trasu, protože v útěcích od věcí on je geniální. Nasoukal se tak s Ivanem pod starou vanu a tam čekali, až kulka s propanbutanovou lahví odvede svoje. Pro nás to znamenalo přehodit přes sebe litinovou vanu, která je přeci jen poměrně těžká. Museli nám s tím pomoc lidi ze štábu a opatrně nás přiklopit,“ popisuje natáčení geniálního úniku Vojta Kotek. „Vtěsnat se do ní? Věřte, že to bylo taky náročné. Už nevím, jak jsme to vyřešili, ale při představě, že bychom se měli s Pavlem ocitnout v jedné vaně, se mu trošku ježil knír a mně všechny chlupy na těle. Nakonec jsme to vymysleli, ale byl jsem moc rád, že jsme to točili jen jednou. Víckrát bych to zažít nechtěl,“ vtipkoval po natočení scény seriálový Einstein.

Pavel Zedníček na natáčení vzpomíná s úsměvem a nejvíc ho prý zajímali seriáloví poradci z řad policie, od kterých si vyslechl hned několik rad. „Byli s námi po celou dobu a hodně se o nás starali, když se šlo střílet. Učili mě, jak na to, jak držet pistoli, aby to vypadalo přirozeně, a ne jako špatné divadlo. Aby se lidi nesmáli, že si hrajeme na pistolníky a neumíme to.“ Herec přiznává, že jeho dětským snem nikdy nebylo být policistou. „Nebyl jsem ani na vojně, mám modrou knížku. Uniforma mi nic neříká. A vidíte, odříkaného… Natáčeli jsme jednou scénu, kdy musím na chodbě střílet, a čekali jsme, až zapadne slunce. Čas nás ale tlačil, protože já měl ten večer představení v divadle. Byla tam velká nervozita, nakonec proto museli zatáhnout žaluzie a natočili jsme to. Bylo to ale hodně natěsno, i tak jsem musel odjet, a přitom jsem měl před sebou ještě jeden záběr. Vyřešilo se to tím, že za mě zaskočil někdo ze štábu. Natočilo se to tak, že se po střelbě zvedám, ale nejsem to já a vůbec nikdo to nepozná. Tak šikovní tu jsou,“ směje se Pavel Zedníček