Kopta se příšerně chytl s manželkou. Proč se pohádali na ostří nože?

Herecký pár Václav Kopta a Simona Vrbická, kteří příští rok oslaví čtyřicet let společného života, zavzpomínali na začátky svého vztahu a prozradili, proč se cestou na natáčení Pohádkových 7 pádů Honzy Dědka pohádali jako nikdy předtím.

Zdroj: TV Prima

.„Jeli jsme sem osobním vozem a bylo tam takový dusno, že to chvilku vypadalo, že buď nedojedeme, nebo že budeme vystupovat každý zvlášť, a někdo dokonce na části. My jsme se, Honzo, tak strašně pohádali v tom autě,“ zahájil vyprávění jejich cesty z Prahy na brněnský hrad Špilberk Václav Kopta. „Takhle jsme se snad nikdy nepohádali, přitom to byla taková banalita,“ potvrdila manželova slova Simona Vrbická. „Mé ženě zazvonil telefon, během kterého jsem se dozvěděl, že jede s dcerami do Budapešti. A já jsem si uvědomil, že se mi nikdo neobtěžoval říct, že zůstávám sám v Praze s třináctiletým psem, který pouze jí a vyměšuje. Budu přivázán k boudě a nebudu moct nikam vyrazit do přírody ani do té hospody,“ vysvětlil Honzovi Dědkovi v úvodu rozhovoru důvod jejich hádky Václav Kopta. „Prostě jsme se chytli příšerným způsobem. A ještě teď se chvěji, když si na tu cestu vzpomenu. Ale stejně ji miluju,“ dodal herec, který se Simonou Vrbickou brzy oslaví čtyřicet let vztahu se svou spolužačkou z konzervatoře.

„Byl jsem vůbec nejhůř oblíkaný mladý člověk ve střední Evropě. Liboval jsem si v módě starý-mladý. Nosil jsem zelený manšestráky, hnědé manšestrové sako s nalepenými záplatami, otcův šusťák – k němu jsem měl ze stejného materiálu i baret a ten jsem střídal s modrou leninkou. Bylo mi patnáct, vypadal jsem na jedenáct a kouřil jsem dýmku,“ doplnil svou ženu Kopta.

„Ale zase jsi měl Kinderstube, pouštěl děvčata, podržel dveře, vzal mi aktovku a kousek ji nesl. Tím si mě získal. Ale dali jsme se dohromady až po Sněženkách, ve třetím ročníku. Oba dva jsme byli nesmělí. A naše spolužačka Lucka Juřičková mě pozvala k Vaškovi domů na hraní ping-pongu. Dali jsme se dohromady tak, že jsme spolu hráli ping-pong a báli jsme se dívat do očí. Tam ta láska přeskočila,“ vypráví Vrbická.

„Já si to pamatuju úplně jinak. Já jsem se do tebe zahleděl po jednom dost divokém večírku. Probíral jsem se z mrákot a Simona, která nikdy moc večírkům neholdovala, už tam poklízela. A oknem svítilo oknem ranní slunce na Žižkově. Jí zářily blond vlasy a vypadala jako anděl. Když viděla ty moje ostatky, podívala se na mě a zeptala se: Ahoj Vašku, nechtěl by sis zahrát pexeso? Tam já jsem pochopil, že jsi světlo na konci tunelu a musím toho špatného života zanechat."