Vojna není kojná. Jak pro koho. Aneb voják se stará, voják se má
Zdroj: herminapress

Vojna není kojná. Jak pro koho. Aneb voják se stará, voják se má

Vytvořeno dne 05.06.2024

Byla pro mnohé vojna jen špatně strávený čas protkaný šikanou, nebo byl zelený dvouletý život taky k něčemu dobrý?

Čas od času se v mediích objeví články o tom, jak se vojákovalo za soudruhů, jaká to byla pakárna, jak se šikanovali bažanti a tak podobně. Víceméně negativní vzpomínky mnohých absolventů základní vojenské služby.

Připouštím, že to nebyl zrovna efektivně strávený čas, a že kdybych zůstal v civilu, bylo by mi patrně lépe. Leč ať se to někomu líbí nebo ne, během těch dvou let, co jsem povinně pobýval půl roku v Michalovcích na poddůstojnické škole a zbytek v Mariánských Lázních, jsem došel k jednomu neoddiskutovatelnému závěru, který se mi hodí celý život.

Dobrý, horší nebo dokonce velmi špatný život v zeleném každého jednotlivce se odvíjel od jeho (snad to nepřeženu) jakési všeobecné inteligence a dobrého odhadu povahy jednotlivců, kteří byli ve vojenské hierarchii jaksi nad ním. Konkrétně tedy v přístupu k „mazákům“ a „suprákům“, potažmo důstojníkům. Nešlo o podlézání, bonzování nebo nevyžádané úsluhy výše uvedeným, ale při pozorování jednání přirozených „vojenských vůdců“ snadno člověk (voják) vypozoroval jejich slabé stránky, nebo naopak co je dokáže naštvat.

Já jsem takhle v přijímači (první měsíc na vojně) Michalovcích vypozoroval, že „čatár absolvent Šromovský“, velitel naší čety, má na pokoji kytaru. Po nějaké době jsem se ho zeptal, jestli bych si mohl v osobním volnu zahrát. Něco jsem mu přehrál, posléze ho pár písniček naučil, a do konce pobytu v Michalovcích jsem měl klid. Nakonec, když nás po půl roce rozdělovali k jiným útvarům, jsme měli, parta střelců operátorů, to privilegium si vybrat kam nás převelí. Všichni doporučovali Mariánské Lázně. Že tam je tak zvaně fešácká vojna. A nemýlili se. Zbylý rok a půl, jako střelec operátor u motostřeleckého praporu (ano u bigošů), jsem se měl (měli) královsky. S místními ochotníky, kde se určitá část dámského souboru etablovala z místního gymnázia, jsem hrál divadlo. Ano, také jsme měli kapelu a se služebními nástroji koncertovali na různých vojenských soutěžích, nebo při důstojnických večírcích. Byla to, jak říkám s nadsázkou, úlitba bohům.

Nebyl jsem sám, kdo v očích mnohem méně úspěšných vojáků tak zvaně s vojnou „vyčůral“. Kdo uměl malovat, maloval transparenty nebo plakáty s vojenskou tématikou. Kdo byl slaboproudař, opravoval rádia, magnetofony a televize. Kdo byl zedník, ulil se vždy k nějaké stavařské práci. Kdo byl automechanik, opravoval důstojníkům auta. Jen to chtělo přemýšlet a neprorážet pomyslnou zeď hlavou. To byla vždy cesta do pekel, tedy do vojenských pekel.

Jistě, mnozí řeknou, že jsme byli „vychcánkové“. Je to věc názoru, ale články o tom, že vojna byla k ničemu? Jak pro koho. První heslo, které se při narukování voják dozvěděl, bylo jasné: „Voják se stará, voják má“. Já tvrdím, že vedle zelené pakárny, politických školení mužstva a podobných nesmyslů, které jsme holt museli skousnout, mnohé z nás vojna naučila poznávat lidi. Poznávat jejich slabé a silné stránky a v mnohých případech se postavit i za slabší, kteří se na vojnu dostali jaksi omylem.

Jen namátkou si vzpomínám na právníka, kterému se někdo pomstil, a v jeho skoro jednatřiceti letech ho poslal alespoň na pět měsíců na vojnu. Jmenoval se Václav Vlk. Nevím, proč si to pamatuji, ale byl to velmi vzdělaný člověk. I s botami vážil sotva 50 kilo a denně vytáhl osmdesát cigaret. Zvláštní bylo narukování Kladeňáka, který v civilu s osmi třídami základní školy na Poldovce mazal celou šichtu kolejové výhybky. Po necelých dvou měsících ho vrátili do civilu. Zjistili, že se sotva umí podepsat a se zbraní by byl jako „bigoš“ nebezpečný celé osádce BVP.

Takže dle mého, kdo měl za ušima, dokázal pro mnohé zbytečně stráveny dva roky na vojně využít volně řečeno k osobnímu zdokonalení se a poznávání lidí kolem sebe. V dnešní době deviza k nezaplacení. Povýšeno na druhou naučil se starat sám o sebe, bez toho, aby za něho maminka s tatínkem něco řešili. Byť vím o jednom fotříkovi, který na rotu vozil jednu za čtrnáct dní tašku s uherákem a nějakou tou lahvinkou. Je tedy i v dnešní době k diskuzi, jestli povinná vojna (nemyslím, že na dva roky) ano či ne.             

Zdroj: Aplausin.cz 

 

 

 

Default User Image
Morlan, 05.06.2024 10:31
Máme presidenta - bývalého lampasáka, který má "zelený mozek" a ministerstvo obrany (nebo války?) řídí pomatená sufražetka. Je to k smíchu nebo k pláči?
Default User Image
Standa Fé, 05.06.2024 10:43
Mně se na vojně u letectva líbilo. Pár zážitků - třeba jak mě přejelo letadlo anebo jak mě zavřeli do basy :-) jsem vložil i do románu "Nazdar, chlapi...", který doufám už brzy bude v nabídce na Hithitu. Že si tady dělám reklamu ? No, dělám. Vždyť voják se stará, voják má :-)
Default User Image
Rado, 05.06.2024 11:25
NO ... co napsat, pisatel mám v mnohém pravdu. To že mu vojna vyšla ke vší spokojenosti je jenom supr. ALE tzv služba lidu čili služba v komunistické armádě se nedá srovnávat s tím co je potřeba v dnešní době. Omlouvám se, ale služba u "bigošů" byla tehdy buď za trest, anebo prostě pro blbce. Můžete se rozčilovat a tvrdit že to není pravda, ale tehdy v případě válečného stavu byl bigoš spotřební materiál. Žádná šance na přežití, absolutní využitelnost ... to co nevykope bagr za noc vykope družstvo bigošů za odpoledne. No a pokud ne vždycky lze pro výstrahu čtyři zastřelit, budou další. Opět píši, nadávejte, pomlouvejte klidně i urážejte, ale toto byla realita tehdejší doby. Tohle je především reakce nikoliv na článek, ale na příspěvky ohledně dnešního rozhodování o armádě.
Default User Image
michal, 05.06.2024 11:34
Pro mě to byl projebaný čas,nic jsem se nenaučil,akorát byl politicky vzdělán v mých 23letech.....po studiu na ČVUT.......
Default User Image
Fero, 05.06.2024 13:18
Já jsem se naučil střílet ze všech tehdy dostupných zbraní (1978) od ráže 5,6 do 105mm - pro blbé mamánky - malorážka a tankový kanón.
Default User Image
Velub, 05.06.2024 11:36
Dvouletou zelenou pakarnou jsem si prosel před více než 40 lety. Nyní zde čtu různé články, hlavně od "ubrekanku", jak to bylo něco strašného - ta potupa od mazáků, ztráta svobody a osobní důstojnosti atd.... Dle mého to jsou nářky hlavně "mamanku", co najednou neměli maminku za zadkem, a najednou ze dne na den se ty chudáčkovi ublížení museli bez maminky obejít...
Default User Image
Fero, 05.06.2024 13:32
Před vojnou jsem chodil s nádhernou holkou, na její úžasnou postavu, krásu a prsa vzpomínám i po 45 letech. Rozešla se se mnou den před nástupem na vojnu a vzala si hocha, který si zaplatil modrou. Když jsem se vrátil z vojny, zjistil jsem, že má dvouleté dítě, které asi bylo moje. Její modráček ji asi velice nebavil, protože po pěti letech ho vyhodila a nabrnkla si mého kamaráda, vojáka.