Vojna není kojná. Jak pro koho. Aneb voják se stará, voják se má
Byla pro mnohé vojna jen špatně strávený čas protkaný šikanou, nebo byl zelený dvouletý život taky k něčemu dobrý?
Čas od času se v mediích objeví články o tom, jak se vojákovalo za soudruhů, jaká to byla pakárna, jak se šikanovali bažanti a tak podobně. Víceméně negativní vzpomínky mnohých absolventů základní vojenské služby.
Připouštím, že to nebyl zrovna efektivně strávený čas, a že kdybych zůstal v civilu, bylo by mi patrně lépe. Leč ať se to někomu líbí nebo ne, během těch dvou let, co jsem povinně pobýval půl roku v Michalovcích na poddůstojnické škole a zbytek v Mariánských Lázních, jsem došel k jednomu neoddiskutovatelnému závěru, který se mi hodí celý život.
Dobrý, horší nebo dokonce velmi špatný život v zeleném každého jednotlivce se odvíjel od jeho (snad to nepřeženu) jakési všeobecné inteligence a dobrého odhadu povahy jednotlivců, kteří byli ve vojenské hierarchii jaksi nad ním. Konkrétně tedy v přístupu k „mazákům“ a „suprákům“, potažmo důstojníkům. Nešlo o podlézání, bonzování nebo nevyžádané úsluhy výše uvedeným, ale při pozorování jednání přirozených „vojenských vůdců“ snadno člověk (voják) vypozoroval jejich slabé stránky, nebo naopak co je dokáže naštvat.
Já jsem takhle v přijímači (první měsíc na vojně) Michalovcích vypozoroval, že „čatár absolvent Šromovský“, velitel naší čety, má na pokoji kytaru. Po nějaké době jsem se ho zeptal, jestli bych si mohl v osobním volnu zahrát. Něco jsem mu přehrál, posléze ho pár písniček naučil, a do konce pobytu v Michalovcích jsem měl klid. Nakonec, když nás po půl roce rozdělovali k jiným útvarům, jsme měli, parta střelců operátorů, to privilegium si vybrat kam nás převelí. Všichni doporučovali Mariánské Lázně. Že tam je tak zvaně fešácká vojna. A nemýlili se. Zbylý rok a půl, jako střelec operátor u motostřeleckého praporu (ano u bigošů), jsem se měl (měli) královsky. S místními ochotníky, kde se určitá část dámského souboru etablovala z místního gymnázia, jsem hrál divadlo. Ano, také jsme měli kapelu a se služebními nástroji koncertovali na různých vojenských soutěžích, nebo při důstojnických večírcích. Byla to, jak říkám s nadsázkou, úlitba bohům.
Nebyl jsem sám, kdo v očích mnohem méně úspěšných vojáků tak zvaně s vojnou „vyčůral“. Kdo uměl malovat, maloval transparenty nebo plakáty s vojenskou tématikou. Kdo byl slaboproudař, opravoval rádia, magnetofony a televize. Kdo byl zedník, ulil se vždy k nějaké stavařské práci. Kdo byl automechanik, opravoval důstojníkům auta. Jen to chtělo přemýšlet a neprorážet pomyslnou zeď hlavou. To byla vždy cesta do pekel, tedy do vojenských pekel.
Jistě, mnozí řeknou, že jsme byli „vychcánkové“. Je to věc názoru, ale články o tom, že vojna byla k ničemu? Jak pro koho. První heslo, které se při narukování voják dozvěděl, bylo jasné: „Voják se stará, voják má“. Já tvrdím, že vedle zelené pakárny, politických školení mužstva a podobných nesmyslů, které jsme holt museli skousnout, mnohé z nás vojna naučila poznávat lidi. Poznávat jejich slabé a silné stránky a v mnohých případech se postavit i za slabší, kteří se na vojnu dostali jaksi omylem.
Jen namátkou si vzpomínám na právníka, kterému se někdo pomstil, a v jeho skoro jednatřiceti letech ho poslal alespoň na pět měsíců na vojnu. Jmenoval se Václav Vlk. Nevím, proč si to pamatuji, ale byl to velmi vzdělaný člověk. I s botami vážil sotva 50 kilo a denně vytáhl osmdesát cigaret. Zvláštní bylo narukování Kladeňáka, který v civilu s osmi třídami základní školy na Poldovce mazal celou šichtu kolejové výhybky. Po necelých dvou měsících ho vrátili do civilu. Zjistili, že se sotva umí podepsat a se zbraní by byl jako „bigoš“ nebezpečný celé osádce BVP.
Takže dle mého, kdo měl za ušima, dokázal pro mnohé zbytečně stráveny dva roky na vojně využít volně řečeno k osobnímu zdokonalení se a poznávání lidí kolem sebe. V dnešní době deviza k nezaplacení. Povýšeno na druhou naučil se starat sám o sebe, bez toho, aby za něho maminka s tatínkem něco řešili. Byť vím o jednom fotříkovi, který na rotu vozil jednu za čtrnáct dní tašku s uherákem a nějakou tou lahvinkou. Je tedy i v dnešní době k diskuzi, jestli povinná vojna (nemyslím, že na dva roky) ano či ne.
Zdroj: Aplausin.cz
Nejčtenější články
- Odpovědět
Trvalý odkaz