Vojna není kojná. Jak pro koho. Aneb voják se stará, voják se má
Zdroj: herminapress

Vojna není kojná. Jak pro koho. Aneb voják se stará, voják se má

Vytvořeno dne 05.06.2024

Byla pro mnohé vojna jen špatně strávený čas protkaný šikanou, nebo byl zelený dvouletý život taky k něčemu dobrý?

Čas od času se v mediích objeví články o tom, jak se vojákovalo za soudruhů, jaká to byla pakárna, jak se šikanovali bažanti a tak podobně. Víceméně negativní vzpomínky mnohých absolventů základní vojenské služby.

Připouštím, že to nebyl zrovna efektivně strávený čas, a že kdybych zůstal v civilu, bylo by mi patrně lépe. Leč ať se to někomu líbí nebo ne, během těch dvou let, co jsem povinně pobýval půl roku v Michalovcích na poddůstojnické škole a zbytek v Mariánských Lázních, jsem došel k jednomu neoddiskutovatelnému závěru, který se mi hodí celý život.

Dobrý, horší nebo dokonce velmi špatný život v zeleném každého jednotlivce se odvíjel od jeho (snad to nepřeženu) jakési všeobecné inteligence a dobrého odhadu povahy jednotlivců, kteří byli ve vojenské hierarchii jaksi nad ním. Konkrétně tedy v přístupu k „mazákům“ a „suprákům“, potažmo důstojníkům. Nešlo o podlézání, bonzování nebo nevyžádané úsluhy výše uvedeným, ale při pozorování jednání přirozených „vojenských vůdců“ snadno člověk (voják) vypozoroval jejich slabé stránky, nebo naopak co je dokáže naštvat.

Já jsem takhle v přijímači (první měsíc na vojně) Michalovcích vypozoroval, že „čatár absolvent Šromovský“, velitel naší čety, má na pokoji kytaru. Po nějaké době jsem se ho zeptal, jestli bych si mohl v osobním volnu zahrát. Něco jsem mu přehrál, posléze ho pár písniček naučil, a do konce pobytu v Michalovcích jsem měl klid. Nakonec, když nás po půl roce rozdělovali k jiným útvarům, jsme měli, parta střelců operátorů, to privilegium si vybrat kam nás převelí. Všichni doporučovali Mariánské Lázně. Že tam je tak zvaně fešácká vojna. A nemýlili se. Zbylý rok a půl, jako střelec operátor u motostřeleckého praporu (ano u bigošů), jsem se měl (měli) královsky. S místními ochotníky, kde se určitá část dámského souboru etablovala z místního gymnázia, jsem hrál divadlo. Ano, také jsme měli kapelu a se služebními nástroji koncertovali na různých vojenských soutěžích, nebo při důstojnických večírcích. Byla to, jak říkám s nadsázkou, úlitba bohům.

Nebyl jsem sám, kdo v očích mnohem méně úspěšných vojáků tak zvaně s vojnou „vyčůral“. Kdo uměl malovat, maloval transparenty nebo plakáty s vojenskou tématikou. Kdo byl slaboproudař, opravoval rádia, magnetofony a televize. Kdo byl zedník, ulil se vždy k nějaké stavařské práci. Kdo byl automechanik, opravoval důstojníkům auta. Jen to chtělo přemýšlet a neprorážet pomyslnou zeď hlavou. To byla vždy cesta do pekel, tedy do vojenských pekel.

Jistě, mnozí řeknou, že jsme byli „vychcánkové“. Je to věc názoru, ale články o tom, že vojna byla k ničemu? Jak pro koho. První heslo, které se při narukování voják dozvěděl, bylo jasné: „Voják se stará, voják má“. Já tvrdím, že vedle zelené pakárny, politických školení mužstva a podobných nesmyslů, které jsme holt museli skousnout, mnohé z nás vojna naučila poznávat lidi. Poznávat jejich slabé a silné stránky a v mnohých případech se postavit i za slabší, kteří se na vojnu dostali jaksi omylem.

Jen namátkou si vzpomínám na právníka, kterému se někdo pomstil, a v jeho skoro jednatřiceti letech ho poslal alespoň na pět měsíců na vojnu. Jmenoval se Václav Vlk. Nevím, proč si to pamatuji, ale byl to velmi vzdělaný člověk. I s botami vážil sotva 50 kilo a denně vytáhl osmdesát cigaret. Zvláštní bylo narukování Kladeňáka, který v civilu s osmi třídami základní školy na Poldovce mazal celou šichtu kolejové výhybky. Po necelých dvou měsících ho vrátili do civilu. Zjistili, že se sotva umí podepsat a se zbraní by byl jako „bigoš“ nebezpečný celé osádce BVP.

Takže dle mého, kdo měl za ušima, dokázal pro mnohé zbytečně stráveny dva roky na vojně využít volně řečeno k osobnímu zdokonalení se a poznávání lidí kolem sebe. V dnešní době deviza k nezaplacení. Povýšeno na druhou naučil se starat sám o sebe, bez toho, aby za něho maminka s tatínkem něco řešili. Byť vím o jednom fotříkovi, který na rotu vozil jednu za čtrnáct dní tašku s uherákem a nějakou tou lahvinkou. Je tedy i v dnešní době k diskuzi, jestli povinná vojna (nemyslím, že na dva roky) ano či ne.             

Zdroj: Aplausin.cz 

 

 

 

Default User Image
maro, 05.06.2024 17:46
Tehdejší vojna byla 2 roky ztracenýho života..něco to možná mělo :disciplina,samostatnost,vytrvalost..ale taky pořivený životy
Default User Image
Bohumil, 05.06.2024 18:41
S pisatelem se stotožňuji také jsem sloužil 76-78 vyfasoval jsem to do Zvolena, ale naštěstí jsem byl po dokončení kurzu pro operátory radarů převelen zpět do Čech. Katovice u Strakonic na hlásku. Lampasáci byl moc potřební a já byl z " Budějc" a mněl spoustu znáních tak že náhradní díly na jejich Moskviče a mnoho dalšího úzkoprofilového zboží a jeho obstarání se stalo mým posláním. Měl jsem absolutní klid a pokoj od jakékoli buzerace a mé nekonečné služební cesty do "Budějc" mi vojnu velice zkrátili.
Default User Image
Jiří DUŠEK, 05.06.2024 18:51
Jak tak koukám do diskuze, tak některé naříkající nepřesvědčí nikdo, ani po létech, těm to zůstalo jako celoživotní vada. Jsem ročník 1940, 01.11.1959 jsem nastoupil na ZVS k útvaru VIMPERK U Sloupů - protože jsem se "zajímal", 18.11.1959 jsem byl přesunut, stejně jako někteří další do kuchařského kurzu v Českých Budějovicích. 20.12.1959 jako přechodná výpomoc návrat na VÁNOČNÍ SVÁTKY zpět do VIMPERKA. Protože však proviantní náčelník potřeboval nutně účtovatele proviantu a moje vzdělání - ekonomická škola, poskytovala předpoklady, nastoupil jsem tímto dnem - 20.12.1959 jak účtovatel a ZVS v pohodě ukončil 15.12.1961, t. j. bez 5 dnů celé 2 roky jako účtovatel proviantu. Důvod - v roce 1961 nám prodloužili ZVS (Berlínská krize) s termínem nejdéle cca do února 1962. Dopadlo to však lépe, polovinu nás pustili 15.12.1961, druhou polovinu 30.12.1961. Prodloužení nám uznali jako 1 pravidlné vojenské cvičení. Moje podvědomé nástupní "krédo" - POKUD "NEVYDRBEŠ" s vojnou TY, "VYDRBE" vojna s TEBOU, jsem si splnil - jinak nemám co dodat, pár uplakánků jsem kolem sebe také zažil. K tomu musím přidat desítky, spíše stovky těch, kteří se našli profesně jako řidiči a pro civil kvalitní profící. Jistě se najdou i jiné profese.
Default User Image
Sváťa, 05.06.2024 19:42
Přidám se taky do diskuze. Byl jsem v letech 1968-1970 v Kroměříži u 2. tankové základny, kde jsme měli uloženy tanky T-34. K nám se stěhovaly T-34 z Krnova, Frenštátu p.R., protože do tamních kasáren se stěhovali Rusi. Tanků byl plný buzerák, takže přes ně deveťák neviděl kdo se se z rozcvičky ulévá a kdo poctivě běží kolečka. Mazáci nám nějakou velkou vojnu nedělali. Byla pohoda, zašili jsme se do tanku, nasadili kuklu, pustili radiostanici RM-31 a poslouchali cizí hudbu a když jsme si domluvili frekvenční kmitočet, tak jsme si i pokecali. Protože jsem byl předtím 3 roky v učení v Ostravě, uměl jsem se pak o sebe postarat, což byla výhoda. Tehdejší "mamánci" měli problém si ustlat postel, natlačit slamník slámou, mít pořádek ve svých věcech atd. Se stravou měli také zpočátku problém, protože "doma mi to maminka nevařila neboť věděla, že to nemám rád a nejím to". Rád na tu dobu vzpomínám, i když jsem vyfasoval 21 ostrých, nadsluhoval jsem jenom 1 den, zbytek mi byl prominut a když šli mí vrstevníci do civilu, z okna jsem jim tiše záviděl jako pomocník dozorčího útvaru. A jednu trvalou vzpomínku z vojny mám - tankistickou kuklu k radiostanici RM-31, kterou jsem přemístil z útvaru domů a vážím si ji jako by byla zlatá. To už je promlčené, protože od roku 1970 byla spousta amnestií !
Jak říkával můj otec, který byl totálně nasazen v Německu "na špatné věci se zapomíná, na dobré vzpomíná" a tak to mám nastaveno i já. Ty dobré vzpomínky mně nikdo nevezme.
A že současným mladým to chybí o tom žádná - jaká je jejich fyzická kondice, neumí plavat, šplhat, vylézt na strom, osamostatnit se, žít v kolektivu - dále už tu vypisovat nebudu.
Vážení, zůstávejte ve zdraví, zachovejte si zdravou mysl, berte všechno s humorem (pokud to jde-někdy je to těžké) a přeji dlouhá léta v pohodě !
Default User Image
Velub, 05.06.2024 19:54
Úplně přesně řečeno, včetně hodnocení dnešních mladých. Za mě souhlas a 👍
Default User Image
pavek bohumil, 05.06.2024 20:00
rok 1972-73.tachov....průzkumný prapor ,průzkumná rota.byli jsme skutečně připravení na vše,každý den v kasárnách nástup sledu,polovina v kasárnách,druhá polovina venku bez stanů,jenom spacáky,měli jsme jinou výstroj a výzbroj než všeobecná vojska,měli jsme tvrdou vojnu ,ale mnoho výhod,kolikrát na to s kamarády co zbyli vzpomínáme,zažili jsme toho moc,nebyla u nás pakárna jako pšm,ale museli jsme znát cizí armády ,její výstroj a výzbroj a spoutu jiných věcí
Default User Image
Anonym, 05.06.2024 21:49
Co vojna naučila - že život je boj proti různým negativům. Ať zvláštní lidi, tak jejich náhled na svět, tím se člověk obrní do civilního života a dokáže pak řešit krizové situace
Default User Image
Yfanek, 05.06.2024 22:53
VU-8015 Stříbro.83-85.9msr ukl1.Před vojnou sem dost makal kulturistiku.Během příjmače,jsem se se seznámil s tělovýchovným náčelníkem Tondou Tomkem.Do měsíce se ze mě stal správce posilovny na praporu.
Funkce k nezaplacení.Jak se tady píše,voják se musí postarat.