Jak dopadne? Zdeněk Pohlreich si zavaří se svým učitelem a dojde na známkování

Zdeněk se vrací v nejlepší formě, na vybavení kuchyní ani úroveň znalostí si navíc nebude moci stěžovat. V každém díle představí jednu přední restauraci a jejího šéfkuchaře. Během přípravy menu se společně s hostiteli vrátíme k výrazným a charakteristickým situacím z pořadu Ano, šéfe!

Vydáme se do daleké historie, Zdeněk bude vařit se svým bývalým šéfem Josefem Frankem. A kupodivu tentokrát nebude restaurace hodnotit jen Zdeněk, ale dojde také na hodnocení Zdeňkových schopností a dovedností v kuchyni. Ono se to nezdá, ale i proslulý a obávaný šéf někdy začínal… Jak mu to ve škole šlo?

Abychom navázali na Zdeňkovy začátky, přizval si tentokrát šéf k vaření svého gastronomického guru, Josefa Franka. Toho Zdeněk poznal v sedmnácti letech. A hned se shodnou na tom, že studenti dnes nejsou úplně jiní než v dobách Zdeňkova mládí, jen podmínky se změnily. Studenti mají možnost pracovat se skvělými surovinami, je ale otázka, jestli se s tím naučí zacházet a zda chtějí vůbec něco vědět.

Principy ale platí stejné jako před lety. Pojďme si je připomenout. A proložit vzpomínkou na to, co Zdeněk objevoval v českých kuchyních. „Tak na téhle polévce jste toho moc nenavařili, pánové,“ kroutí hlavou Zdeněk nad tím, co mu je servírováno v jedné z mnoha restaurací, které navštívil. „Vývar je prášek, zelenina mražená, knedlíčky kupované. Učili vás v prvním ročníku vůbec dělat vývar?“ Kromě toho byl před lety problém s vybavením restaurací. Byl k dispozici jukebox, ale chybělo šťouchadlo na brambory. A další věci: „Jak může být kuchyň bez hadrů, dop….e? Já mám takovej vztek, že začnu být vtipnej…“ Navíc má Zdeněk ověřeno, že jakmile se v profesionální kuchyni objeví bílá technika, je zaděláno na velký problém. „Je taky dobrý si uvědomit, že když chce být někdo v kuchyni moc chytrej, je to vždycky na h…o. Chcete mít dobrou pastu? Dělejte ji. Pokud ji ale neumíte uvařit, vykašlete se na to.“

Ve Zdeňkových pořadech se našli i tací, kteří se mu postavili. „Málokoho pochválíte, kuchaři dostanou na frak, fakt se mi nelíbí, že jsem tady,“ svěřila se jedna z kuchařek. A Zdeněk jí odpověděl: „My moc do dobrejch hospod nejezdíme. Bohužel je to tak, že když si lidi začínají stěžovat, je tu průšvih.“

A jak probíhala Zdeňkova kritika? Našli se i tací, kteří se smáli následujícím slovům: „Tohle, co vy tady servírujete, to prostě není k žrádlu. Tak buď vyhodíte kuchaře, nebo ho naučíte vařit. Tohle je šlichta, která není hodna normálního člověka. A rajče jako ozdoba to nezachrání.“

V kuchyních dojde i na úrazy: upálené vlasy, pořezání. A pozor, také vtípky, že díky plamenům bude ten Pohlreich takový plešatý.

Jak Zdeněk tvrdí: „Kuchař je poloviční lékař. Musí dbát o zdraví národa a svých hostů. Takže kartáč, pořádek a čistota – sice nejsou o vaření, ale je to něco, bez čeho kuchyně fungovat nemůže.“ Špínu svého času viděl Zdeněk všude. Neumyté sporáky, lednice…. Zkrátka špinavá kuchyně rovná se nedobré jídlo.