Herečka Martina Preissová jako spisovatelka. Knihu poslalo do světa 11 kmotřiček

Krátké fejetony sepsané do knihy Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příhody, které poodhalují svou autorku, pustila do světa herečka Martina Preissová a za kmotry si vybrala kolegyně ze Slunečné.

Jsou to příběhy o mně, o tom, s kým se v životě potkávám. O rodině, dětech a manželovi, a hlavně jsou to střípky z dvouletého období, protože každý z fejetonů začíná tím, že jsem herečka, je mi tolik a tolik let,“ odkrývá obsah knihy Martina Preissová. „Je to o tom, že herečky jsou taky lidi, mají své starosti, manžele, rodiny, někdy mají chuť vařit, někdy nechuť vařit. Není to jen vtipná kniha – doufám, že někoho zasáhne i hlouběji. Je to takové moje třetí dítě.“

Knihu oficiálně pustila Preissová do světa za pomoci svých kolegyň přímo na place Slunečné. „Někteří kolegové se zcela jistě poznají, byť je nikde nejmenuju. Je to i taková šifra pro čtenáře, aby si za těmi zkratkami někoho představili. Hlavně jsem chtěla pokřtít knížku mezi svými kolegyněmi, protože je to kniha od ženy ženám a v tom se, myslím, poznají všechny.“

Celého křtu se v ateliérech ujala Eva Decastelo, která se iniciativně přihlásila. „Martina nám všem před křtem poslala knihu v elektronické podobě, abychom věděly. Já ji přečetla jedním dechem a byla vzhůru do dvou do rána. Druhý den se v ateliéru sešlo jedenáct kmotřiček – slyšeli jste snad už někdy, že by jich někdo měl tolik? Ne! A tady byla Jana Stryková, Denisa Nesvačilová, Lucie Polišenská, Pavla Tomicová, Lucie Benešová, Eva Burešová, Dana Batulková, Tereza Brodská, Iva Hüttnerová, Regina Řandová. Všem nám chtěla Martina dát po křtu výtisk, ale nepřišly jí z vydavatelství, tak obíhala knihkupectví – a zjistila, že jsou všude vyprodané. Slíbila ale, že to napraví.“

Sama herečka se dívá na svět optimisticky a život bere, jak jde. „Myslím, že život se spíš dívá na mne než já na něj. Co vysílám, to dostávám, ale život je spravedlivý ve všech ohledech a ke každému. To, že vás smočí trošku v louži nebo potom zase vynese nahoru, to k tomu patří. Člověk jen na obláčku žít nemůže.“ A dodává, že když se něco stane, na nohy se vždy dokáže postavit sama. „Nesčetněkrát od mládí jsem v životě zakopla. S touhle sinusoidou pádů a vzletů se potýkám neustále. Je ale ověřené životem, že je to normální. O to víc si pak člověk užije a uvědomí čas, kdy je mu dobře.“