Další milionář musí vyžít s 550 korunami na týden. Jak to zvládne?

Milionáři Karel Janeček, Simona Kijonková a Jiří Antoš v unikátním televizním projektu už vyměnili teplo luxusního domova za skromnou ubytovnu, kaviár za čínskou polévku a vedoucí pozici v úspěšných firmách za manuální práci v dobročinných organizací. 

Jako první v novém roce se do dobrovolnické mise projektu Milionář mezi námi pustí v pátek 8. ledna ve 20:15 dvaadvacetiletý podnikatel Václav Staněk. 

Ve svých 22 letech patří mezi nejmladší milionáře v Česku. Vlastní několik firem se ziskem v řádu desítek milionů korun. Vyrábí kožené zboží a doplňky, kvalitní nábytek nebo exkluzivní spodní prádlo. Vlajkovou lodí jeho firemní flotily zůstává společnost Vasky, vyrábějící kvalitní kožené boty. Firmu založil ve svých 18 letech. Forbes ho zařadil mezi 30 nejlepších podnikatelů do 30 let. Na týden změní svůj život a vypraví se do Kyjova, kde bude pracovat jako dobrovolník v několika organizacích. Potká skvělé lidi, kteří pomáhají ostatním, i ty, kteří pomoc potřebují. Zapojí se do pomoci tělesně postižených a drogově závislých vrstevníků. Nikdo z nich nezná jeho bohatství, a on jim na konci své mise rozdá statisíce korun.

Když se pořad Milionář mezi námi natáčel, bylo vám pouhých dvacet let. To chtělo odvahu, že? Nikdy jsem nic podobného nezažil a netušil jsem, co mě čeká. Věděl jsem jenom, že jdu do absolutního neznáma. Předpokládal jsem, že budu pomáhat jako dobrovolník v neziskových organizacích, ale neměl jsem tušení, v jakých a co tam budu dělat. Ale těšil jsem se, protože jsem věřil, že za ten týden prožiju řadu zajímavých příběhů a poznám zajímavé lidi. A to se také stalo.

Jaké vzpomínky vám z natáčení zůstaly? Těch je! Rád vzpomínám na svého průvodce Petra z Ligy vozíčkářů. To je kluk, který je od svých třinácti let vlivem nemoci na invalidním vozíku, a který má neuvěřitelný nadhled. K tomu, co se mu stalo, přistupuje s vtipem. Šli jsme do hospody a on si objednal se slovy: „Dejte nám sem něco, co nás postaví na nohy.“ A pak si dělal legraci, že utečeme bez placení. To mi pomohlo chovat se k němu naprosto normálně a bez obav.

S vozíčkáři jste dokonce absolvoval kurz plavání… Ano a přiznám se, že to pro mě byl asi největší stres. Asistoval jsem handicapované dívce, Esterce. Byla to obrovská zodpovědnost, pro mě něco nového. Byla na mně v tu chvíli naprosto závislá a já jsem měl v rukou její život. To byl ten moment, kdy jsem si nejvíc uvědomil, že pomoc zdravého člověka je pro takto handicapované opravdu důležitá.

V rámci pořadu jste se dostal i do terapeutické skupiny Krok, která pomáhá drogově závislým vrátit se zpět do normálního života. Jaké bylo setkání se stejně starými feťáky? Bylo to silné, jsme vrstevníci a já jsem si uvědomil, jak málo stačí, aby vás život zavedl do propasti. Všichni jsme utvářeni okolnostmi, které nás v životě potkají, a tady byli lidé, kteří ty okolnosti neměli ideální. Viděl jsem kluky, kteří mají pohnutý životní příběh a mnoho jim nezbývalo, přesto se dokázali zase postavit na nohy a vrátit se do života. Erikovi bylo 13, když začal fetovat, neměl ideální zázemí. Když mi vyprávěl svůj příběh, uvědomil jsem si, jak jsem rád za to, jaké mám rodiče, kde bydlím a jak.

Po celou dobu jste si vedl deník, prozradíte, co jste si do něj psal? Deník si píšu už pár let, většinou tam píšu to, co se během dne odehrálo a nějaké své myšlenky. Každý den se mi toho v životě děje hodně, zapomínám, zážitky vypouštím, z toho důvodu jsem si začal psát deník. V tom týdnu jsem si psal zamyšlení nad všemi příběhy, chci si tenhle týden uchovat do konce života, protože to byl opravdu zážitek.

Také jste si musel vystačit s 550 korunami na týden. Zvládl jste to? Když mi řekli, že budu mít 550 korun, říkal jsem si, že to bude v pohodě. Myslel jsem ale, že to je denní limit. Vyžít s 550 korunami na týden opravdu není jednoduché. Nějak jsem to zvládl, ale nebylo to snadné i vzhledem k mojí cukrovce. Za 550 korun si toho moc nekoupíte. Bylo to hodně o zelenině, nejlevnějších uzeninách a sýrech. V běžném životě bych to asi nezvládl.

Cukrovka vám nepochybně změnila život. Nebýt té, asi bychom vás dneska neznali jako úspěšného mladého podnikatele, ale jako talentovaného atleta. Jste čtyřnásobným mistrem republiky v běhu… Cukrovku mi diagnostikovali den poté, co jsem přebíral cenu pro nejlepšího sportovce Zlínského kraje. To byla taková odměna. Konec kariéry.

Takže jste si vytyčil jiné cíle? Dá se to tak říct. Jsem cílevědomý. Vždycky jsem chtěl vyhrávat, být dnes lepší než já sám včera. Drží mě touha po posunu a po tom mít vytyčené cíle. Odmalička jsem je zvyšoval. Ať už šlo o známky ve škole nebo rekordy v atletice. K takovým cílům jsem se upínal a dařilo se mi je plnit. Vím, že cesta je cíl, a užívám si tu cestu, umím hledat cesty, jak cíle dosáhnout, a jsem schopen pro to udělat víc než ostatní.

Díky tomu ve svých dvaadvaceti letech řídíte pět firem. Jak to bez vás vlastně ten týden zvládly? Byl jsem z toho trochu nervózní, ale kolegové to beze mne zvládli úplně skvěle a doufám, že se těšili, až se vrátím. Věděli jsme to dopředu, a tak jsme se na to mohli připravit tak, aby moje absence byla v pohodě.

A jak jste to bez nich zvládl vy? Natáčení bylo hodně náročné, v organizacích jsem byl od rána do večera a večer jsem to vstřebával. Neměl jsem moc prostor si stýskat. Taky jsem u sebe přes den neměl telefon ani peníze na kafíčka, takže jsem po natáčení chodil hned spát. Po delší době jsem se pořádně vyspal a od práce jsem si hodně odpočinul.

Neziskovým organizacím, ale i jednotlivcům jste věnoval spoustu peněz. V čem se vám to vrátilo? Nešel jsem do toho s tím, aby se mi to vrátilo. Ale tenhle projekt mi také hodně dal. Zážitky, uvědomění, možnost pomoct lidem, kteří to potřebují. Poznal jsem lidi a prostředí, které bych jinak určitě nepoznal. A poznal jsem i sám sebe skrz nové příběhy. Byl to pro mě obrovský zážitek na celý život.