Seriál Volha v mnoha případech rozhádal celé rodiny. Leckde odhalil kostlivce ve skříni. Přesto je to „majstrštyk“ České televize

Nikoli! Ten titulek není nadsazený. Můj kamarád mi v sauně vyprávěl, jak se jeho otec v souvislosti s Volhou „prokecl“.

„Na konci třetího dílu mi jen tak mimochodem sdělil, že můj děda, tedy jeho táta, byl agentem STB. Sice nijak moc angažovaný nebyl, ale na vesnici, kde žil, se to o něm vědělo. Já, který jsem měl celý život dědu za boha, který mě jako kluka naučil všechno, co jsem měl znát, jsem z čista jasna dostal ve více jak padesáti letech od života přes hubu.“

Vypadá to, že seriál Volha v mnoha rodinách, či snad v mnoha částech společnosti, může fungovat jako jakýsi katalyzátor. Pro pamětníky jsou léta normalizace historií, ve které si myslí, že je možné se v současnosti na první pohled, a mnohdy s úsměvem, již beztrestně nimrat, potažmo odhalit nějakého toho rodinného kostlivce ve skříni.  Ať mladí vědí, jak jsme tehdy žili a co všechno se muselo obětovat, aby syn či dcera mohli vystudovat. Pro generaci, která normalizaci nezažila, je to mnohdy pořádný šok.

 „Já teď nevím, jestli jsem víc naštvaný na otce, že mi to na dědu prásknul nebo na samotného dědu. Nejvíc mi ovšem štve, že se dědy nemohu zeptat, co ho k podepsání spolupráce vedlo. Zemřel před dvaceti lety. Na druhou stranu, a to mi táta jen naznačil, že nebýt dědy, tak jsem se jen těžko dostal na vejšku. Docela se to ve mně pere.“ uzavírá svůj saunový monolog kamarád.

Co z toho vyplývá? Seriál Volha České televize vzbuzuje emoce v celé společnosti jako málokterý její pořad. A to si myslím, že je dobře. Jak říká jedna filmová klasika: Nastavuje nám zrcadlo.

Zdroj: Autorský článek