Povinné školní brigády byly prvním střetem s realitou života. Dnes věc nemyslitelná

Taky si vy, (jako já), dříve narození s nostalgií sem tam vzpomenete na povinné letní studentské brigády? Čert vem pracovní (ne)úspěchy, ale ty volné pozdní večery a noci vůbec. Ruku na srdce, kolik z nás, tehdy dospívajících mužů, v tuto dobu zažilo (po vypití několika skleniček ovocného vína), ono slastné „poprvé“ s krásnou spolužačkou, aby se k ránu oba plížili kolem pokoje profesorů na své studentské lože. 

Návod ve filmu Starci na chmelu

Jako předobraz k výše uvedenému může samozřejmě sloužit dnes ikonický film režiséra Ladislav Rychmana Starci na chmelu. Byť je zařazen do sekce filmů pro pamětníky, mnozí dnešní studenti mohou po zhlédnutí tohoto snímku možná závidět tehdejším brigádníkům, onu bezstarostnost, bohužel pokaženou tehdejší komunistickou rétorikou. Na druhou stranu, (upřímně řečeno), mně a dlužno říci, že také většině vesnických kluků, byla v době dospívání nějaká politika dost fuk. Slušně řečeno.

Jak se brigádničilo

Maně si vzpomínám, že na jaře to začalo drátkováním chmele, aby ti opravdu dříve narození a studující koncem padesátých a začátkem šedesátých let hrbili záda při okopávání cukrové řepy. S létem pak přišla sklizeň ovoce a v neposlední řadě česání chmele. Jen na okraj si vzpomínám, že já jsem první „chmel“ nezažil jako student, ale jako žák sedmé třídy. U nás organizovali česání chmele Baráčníci, což byly povětšinou ženy v penzijním věku. Platilo se pět korun za věrtel a česalo se ručně.

Když babky začaly vyprávět

Ale proč to píši? Ty tetky a babky vyrůstajíc za první republiky, vyprávěly neuvěřitelné historky a příběhy, leckdy velmi peprného charakteru. Probraly, jak se říká, živé mrtvé. Kdo byl ochlasta, kdo byl ku**vník, a která měla ráda chlapy. Nu, a my puberťáci jsme měli uši jako radary. Prostě škola života protkaná místní historií, která, troufám si říci, dnešním študákům chybí. Není čas na vyprávění, není čas na to někoho poslouchat.

A možná dnešním študákům chybí i těch pár týdnů v uvozovkách řečeno společného bytí v partě stejně starých lidí. V oné době relativní samostatnosti, byť za dozoru profesorů, se totiž začaly rodit charaktery jednotlivců, a jak uvedeno ona studentská samostatnost dala vyniknout některým přirozeným vůdcům, stejně tak jako lidem myslící spíše na kolektiv. Logicky se také rychle ukázalo, kdo je srab a zbabělec. Bez ohledu na pohlaví.

Tohle všechno byl patrně první střet s realitou života, kdy nemaje za zadkem maminku a tatínka, se musel jednotlivec postarat sám o sebe. Proto si myslím, že i pro dnešní studenstvo by se taková, řekněme čtrnáctidenní společná školní brigáda, vyplatila. Pominu-li finanční efekt, výchovný přínos by byl dozajista pozitivní. A ještě si neodpustím kacířskou myšlenku: Mobilní telefony nechat doma.       

Zdroj: Autorský článek