Vlny. Konečně český film, na který se vyplatí jít do kina

"Slováci tento film neberou jako retro z roku 1968, ale jako obraz aktuálních poměrů na Slovensku ohledně svobody slova.“ Takhle nějak volnou formou parafrázujeme slova slovenského herce Tomáše Maštalíra. Přičemž to byl právě on, kdo na tiskové konferenci k filmu Vlny potvrdil odvolání ředitele Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Reálné postavy Pražského jara

Nicméně k filmu samotnému. Příběh je de facto velmi jednoduchý. Mapuje situaci v Československém rozhlase před a v průběhu srpna 1968. Herci zde představují reálné postavy, které tehdy v rozhlase pracovaly. Z těch neznámějších příkladně jmenujme Jiřího Dienstbiera (Vojta Kotek), Luboše Dobrovského (Martin Hofmann), Věru Šťovíčkovou (Tatiana Pauhofová) nebo Jana Petránka (Petr Lněnička). Chybět samozřejmě nesmí jedna z hlavních postav Milan Weiner (Stanislav Majer). Ve filmu šéf Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu, během tak zvaného Pražského jara.

O co ve filmu jde?

Film přibližuje dosud utajené příběhy jednotlivých novinářů a jejich zápas jednoduše řečenu o pravdu v éteru. Doba se postupně mění. Byla zrušena cenzura. Do redakce nastoupí starší z bratrů, který se jako technik stará o zdárné vysílání. Záhy se ocitne s ostatními členy redakce v ohrožení života, aby se přesně 21. srpna 1968 stal hlavní postavou, která zabezpečí, aby Československý rozhlas vysílal i během těchto nešťastných dní a ruští agresoři, včetně komunistických šéfů neměli povědomí, kde jsou redaktoři schováni a odkud se vlastně vysílá.

Novináři. Hlídači demokracie

O roce 1968 bylo jistě natočeno mnoho filmů. Skoro všechny se spíše zabývaly příběhy tehdejších představitelů moci. Film Vlny se zaměřil na novináře, kteří v tu dobu byli opravdu „hlídači demokracie“. Velkým plusem je scénář a dialogy, které brilantně vystihují psychologii jednotlivých postav. Režisér Jiří Mádl a mnozí herci si vzpomněli, že na plátně jde hrát i beze slov. Tedy mimikou, gestem nebo jen očima. Stačí. Staří mistři dobře věděli, že je to v mnoha případech více než stovky slov. (Hrušínský, Macháček, Munzar).
 

Pro střední školy

Povýšeno na druhou se poslední třetina filmu stane doslova dobrodružnou a napínavou. I když divák znalý historie ví, jak to všechno dopadne, není to na škodu příběhu. Hlavně pak tato dobrodružná sekvence neshodí celý film do frašky. Je dobře, že tento film vznikl a je takový, jaký je. Tedy hodně dobrý. Chce se mi dopustit se kacířské myšlenky, aby se tento film promítal minimálně studentům na středních školách s patřičným historickým výkladem.