Anatomie života: Martina Preissová v roli narkomanky. Píchá do sebe kdeco

Každé úterý ve 20:20 se mohou diváci televize Nova těšit na jeden díl Anatomie života. Seriál mapuje příběhy čtyř žen, které pracují jako zdravotní sestry na oddělení traumatologie. Každá z nich má svůj osobní příběh a také své problémy. S asi nejhoršími démony bojuje sestřička Táňa, kterou velmi přesvědčivě ztvárňuje Martina Preissová.

Na pohled působí jako anděl, který je vždy ochoten pomoci druhému. Často ale zapomíná sama na sebe a případy pacientů v nemocnici prožívá příliš osobně. Je přecitlivělá a všechno si velmi bere. Navíc není moc spokojená se svým soukromým životem. Zatím se jí totiž nepodařilo založit vlastní rodinu, po které tolik touží. Únik z neutěšené reality našla v psychofarmakách. Dostat se k nim v nemocnici nebylo zase tak těžké. Začala užívat cokoliv, co zbylo na operačním sále – Morfin, Sufentu apod. Tyto látky si aplikuje nitrožilně, což u ní vyvolalo silnou závislost. Zahrát podobnou roli je pro herce výzvou, a tak jsme Martinu Preissovou vyzpovídali, jak se v této poloze cítí

Jak jste se připravovala na roli Táni, která si vybudovala závislost na psychofarmakách? Pro herce není nutné zažít ve vlastním životě všechno, co role obsahuje, aby ji byl schopen zahrát. Nemusíte umřít, abyste uměl zahrát umírajícího. Znáte jen obraz daných jevů a snažíte se ho naplnit. Takže ani na závislost na opiátech, která trápí sestřičku Táňu, jsem se nepřipravovala tak, že bych se závislou stala. Stačí mít napozorované typické symptomy této nemoci – tedy její projevy…

Přemýšlela jste nad tím, jak se člověk po aplikaci psychofarmak cítí? Snažíte si při hraní této scény takové pocity představit a vžít se do nich? Myslím, že herec musí chodit po světě s otevřenýma očima a vše pozorovat a ukládat si to do paměti. Nebyla jsem kvůli této roli na žádné stáži, ani jsem nijak nestudovala projevy závislých. Jde o jiný stav mysli. Vládne nad vámi něco, co sice není vidět, ale co má sílu.

Jak se scény, u nichž si nitrožilně aplikujete látku, točí? Vzhledem k tomu, že Táňa si v práci aplikuje opiáty v šatně u své skříňky, bylo natáčení těchto scén trochu komplikované. Je to totiž malá místnost, do které se museli kromě mě vejít ještě dvě kamery s kameramany, dva zvukaři a spousta lamp. Bylo to ale vždy soustředěné a netypicky vážné. Ale asi nikomu z nás nedělalo dobře být tomu takhle nablízku.

Kdo vás učil, jak se důvěryhodně chovat k injekční jehle a jak si například utáhnout ruku, aby byly žíly viditelné? Jde o detaily, ale ty nakonec v celkovém vnímání scény hrají roli…Na každém natáčecím dnu je s námi na place zdravotník. Ten dohlíží na to, aby vše probíhalo z jeho pohledu tak, jak má. U těchto scén mi pomáhal mladý záchranář, jezdící se sanitkou, který už takových a často mnohem horších případů viděl za svou profesní kariéru spoustu. Vysvětlil mi, jak se co drží, jak se natahuje morfium z ampulky, jak si škrtidlo umístit tak, aby vystouply žíly, a kam provést vpich. Celé to musí vypadat tak, že v tom máte praxi a děláte to prakticky denně. Pravda, škrtidlo jsem musela pár dnů trénovat.

S jakými pocity odchází člověk domů po točení takto emočně vypjatých scén? Po dnech, jako jsou tyto, domů doslova spěchám a snažím se, abych si s sebou práci nenosila. Jakmile za sebou zavřu dveře atelieru, kde Anatomii života točíme, jsem to zase hned já, bez zátěže a připravená žít svůj život. Ale že jsem unavená a vyčerpaná, to je fakt!